2. kapitola - In Memoriam
Harry
krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé a klejíce si pod vousy otevřel
dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje,
který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.
„Co to sakra…?“
Rozhlédl
se okolo sebe a zjistil, že odpočívadlo čísla čtyři v Zobí ulici bylo
opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač
hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy
hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného
ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod
tekoucí vodou.
Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k
nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl
dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by
ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když
teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to
zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Zatímco si do
své mysli poznamenával, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal
velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, a poté se
vrátil do pokoje a zabouchl za sebou dveře.
Harry strávil ráno
úplným vyprazdňováním svého školního kufru, poprvé od doby, co si jej
před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy
vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady
ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které pro
něj už byly příliš malé. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do
toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když
jej vytáhl, objevila se zároveň i spousta krve.
Teď tedy
postupoval mnohem opatrněji. Poklekl ještě jednou vedle svého kufru,
zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém slabě
poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“,
rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se
skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu
způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů
dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý
kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další
zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného
skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.
Harry
se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic,
kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen
zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli,
aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun
hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo
rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.
Další
hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a
setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále
potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík,
pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu,
ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc
– zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi
děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu
pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od
Hagrida, stoh dopisů a svou hůlku zabalil do starého batohu. V přední
kapse byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi
R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl
cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co
bylo potřeba vynaložit pro jeho získání. Na stole, za jeho bílou sovou
Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil
toto léto v Zobí ulici jeden výtisk.
Zvedl se ze země, protáhl a
přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a postupně je házel
na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že
spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, protože
se v posledních dnech téměř nedostala z klece.
Jak se Harry
probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno
konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil
do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná
zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o
mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou
stránku, rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který
hledal.
VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA
Napsal Elphias Dóže
Setkal
jsem se s Albusem Brumbálem, když nám bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme
oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to
bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil
do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl
nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům
bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s
sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho
otec, Percival, uznán vinným ze surového a posléze na veřejnosti hojně
rozebíraného útoku na tři mladé mudly.
Albus se nikdy nepokoušel
odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin
opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se
jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak
Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma
mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a
předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak by se jen mohli mýlit
více! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani
jediná protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná
podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.
V průběhu
měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce.
Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jenž nesnášel
mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice
zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé,
těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy
překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním
posláním je vyučovat.
Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou
se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi
nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného
alchymisty; Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta
Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do
známých publikací, jako například Přeměňování v dnešní době, Výzvy v
kouzlení a Lektvary v praxi. Brumbálova budoucí kariéra se zdála být
raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem
kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla
funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.
Tři
roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil
Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně rozdílní: Aberforth nikdy neležel
v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů
diskusí, prosazoval své názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak
by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi
sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti
je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být
žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého
přítele bylo už tak nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme
já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na
(tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovat a
pozorovat zahraniční kouzelníky, než se vydáme na svou vlastní kariéru.
Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Těsně před začátkem naší cesty
zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel
rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře
složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na
další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se nestihl
věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu už tak zbývalo jen málo
rodinného zlata.
To byla část našich životů, kdy jsme byli v
kontaktu nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu
popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých
chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale
vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného
kouzelníka frustrující. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech,
zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest
postihla Brumbálovu rodinu další tragédie - smrt jeho sestry, Ariany.
Ačkoli
Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel
tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni
Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe
– souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli
byl samozřejmě nevinen) jej poznamenaly natrvalo. Vrátil jsem se domů,
abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší
lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně
optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že
smrt Ariany nevedla ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich
odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili,
když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám
zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu
je nepřipomínat.
Jiní by popsali triumfy následujících let.
Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa,
včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně
moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem
Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Dodnes se také říká,
že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi
Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o
děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci
bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět
jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se
zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem
Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.
Albus Brumbál nikdy nebyl
hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo
o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho raném
mládí jej obdařily lidskostí a soucitem. Jeho přátelství mi bude chybět
více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s
tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a
nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory.
Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do
poslední chvilky, jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími
neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.
Harry
dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál
svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých
půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby
propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.
Dříve
si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto
nekrologu si uvědomil, že jej neznal prakticky vůbec. Nikdy si
nepředstavoval Brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už
od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý.
Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa
hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.
Nikdy ho
ani nenapadlo zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně by to
znělo divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál
zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani
nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní
úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho
budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho
budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci
zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka,
na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:
„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“
„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“
Po
dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce,
opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy Praktická obranná
kouzla a jejich využití proti černé magii. Pak hodil zbytek novin na
hromadu ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než
obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní
věštec, který stále ležel na posteli, a na něm kousek rozbitého zrcátka.
Harry
přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a
rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na
titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o
Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby
aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl něco, co mu
ráno uteklo.
Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:
KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?
Již
příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného
mnohými za největšího kouzelníka své generace. Po oddělení populárního
obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková
odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní
rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do
hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen
obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace,
známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?
Odpovědí na
tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte v nové biografické knize Život a
lži Albuse Brumbála, sepsané Ritou Holoubkovou, se kterou pořídila
exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.
Harry
prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem byla
fotografie zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla
perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, jejíž zuby
odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými
prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval
ten hnusící se obrázek a četl dál.
Jako osoba je Rita
Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo
zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla
přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere
jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.
„No,
samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový
dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první
z mnoha.“
Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její
devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po
Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento
superrychlý výkon podařil.
„Ah, až budete pracovat jako
novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším
druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve
celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání
splní.“
Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované
poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a
dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha
obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila
Holoubková svými vlasy a zasmála se.¨
„Zlatíčko Dóžínek!
Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech
mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to,
že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych
vyhlížela pstruhy.“
Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z
nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí,
že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a
přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?
„Ale
drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou,
„víte stejně dobře jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem
galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen
stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne
každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do
neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého
vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by
mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na
veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho
neklidného a narušeného mládí.“
Vzrůstající publicita biografie
od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním,
které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl
bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo
odhalit?
„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho
nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se
Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále ještě myslí, že
byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké
probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma
Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie,
když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta
obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší!
Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho
pochybné rodině, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“
Ptám
se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož
usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před
patnácti lety drobný skandál.
„Ah, Aberforth je jen špičkou
ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším,
než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho
otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál
umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru,
které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda
špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až
dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy
nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“
Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?
„Mozek
měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být
připisovány plné zásluhy za to, čeho zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v
kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve
objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“
Ale
vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být
popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?
„Á,
jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem
plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní
vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu
Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit,
je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu
legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět
k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce své hůlky bílý
kapesník a vzdal se!“
Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá
podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který
jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.
„Ale
ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou
kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce
nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až
tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera
zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to
teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi
složité dospívání.“
Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve
styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi úspěšný rozhovor:
průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o svém přesvědčení,
že se Vy-víte-kdo vrátil.
„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem
těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných
přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří
kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou
říct, že znají opravdového Harryho Pottera.“
To nás elegantně
vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve
svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u
Brumbálovy smrti? „Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece
všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli
Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo
byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži,
proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá?
Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou
knihu.“
Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít.
Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller.
Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást strachy z toho, co se
o jejich hrdinovi objeví.
Harry dočetl na konec článku, ale
stále tupě zíral na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle,
stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou
proti zdi, načež noviny spadly mezi odpad, který přečníval z jeho
přeplněného odpadkového koše.
Začal slepě chodit po pokoji,
otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu
položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu
hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: Věnovala jsem
celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter... Říkalo se, že je nezdravý a
dokonce nešťastný... Brumbál sám fušoval do černé magie když byl
náctiletý... Protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí
novináři obětovali ruce…
„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.
Harry
si prudce sedl na postel a rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč.
Zvedl jej a otáčel mezi prsty, zatímco přemýšlel o Brumbálovi a těch
lžíš, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.
V tom se modře
zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka.
Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes
rameno, ale zeď byla mdle oranžová, což byla obvyklá volba tety
Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit.
Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené
oko, jak na něj zírá zpět.
Musel si to představovat, žádné jiné
vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým
mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse
Brumbála jej už nikdy neprobodnou.